Bezejmenná - Prolog - 1. část

 Foukal lehký vánek, který roztřepetal černé větévky stromů. To tělo bylo kočičí. Ty rány byly také kočičí, vánek příjemně ochlazoval místa pokrytá krví. ,,Eh..." Vzdychla ona kočka, ale ne unaveně, ne zoufale či naštvaně. Vzdychla beznadějně, snad až pobaveně. Jako by na to byla zvyklá..? ,,Zase..Zase jsem to projela..Co?" Špitla si pro sebe. Nedivila se. 

                   Ztěžka dosedla na menší mýtinu, rudá země byla zřídka pokrytá černým porostem. Byla krytá stromy, černobílými stromy. Vysmívaly se jí. Slyšela je, úplně živě je slyšela jak se naklání a.. ,,Jsi tááák nemožná...Vrány tě sežerou, nezbyde z tebe ani kousek, jenom ta hnusná zrzavá kůže se tu bude válet, no ano, bude se tu válet a smrdět..Bude hnít, bude tak prohnilá jako ten tvůj moze-" ,,Zmlkni!" Vyjekla plačtivě a začala si horlivě lízat podrápanou tlapku...